Jak by měl vypadat vztah aneb proč se vztahy rozpadají?

Jak by podle mě měl vypadat zdravý, stabilní vztah, co vydrží?

 

Tak předně je třeba říct, že než do vztahu vstoupíme, měli bychom (oba dva) být spokojení a šťastní, i když jsme sami, bez partnera. To znamená:

  • Měli bychom být ve stavu, kdy necítíme samotu, prázdnotu, nudu, nespokojenost apod. Zkrátka bychom měli umět být sami a cítit se přitom skvěle. Umět volný čas vyplnit a necítit nudu nebo potřebu někoho.
  • Měli bychom vědět, nejen kdo doopravdy jsme, ale i co nás baví, co potřebujeme a jak své potřeby a touhy sami uspokojit.
  • Měli bychom vědět, jakého partnera a vztah vlastně chceme.
  • Měli bychom mít dostatečnou sebelásku a sebehodnotu.

A proč? Protože pokud nic z tohoto nebudeme splňovat a do vztahu vstoupíme s očekáváním, že ten druhý vyplní naši prázdnotu, učiní náš šťastnými, skoncuje s naší nudou a osamělostí, tak vztah bude vypadat dříve či později následovně:

 

  • Nedokážeme být sami, takže na našem partnerovi budeme viset a budeme na něm emočně závislí a nenecháme ho dýchat, neustále se na něho budeme lepit a nedovolíme mu věnovat se svým přátelům a koníčkům, budeme ho neustále kvůli tomu zahrnovat výčitkami a vyvolávat hádky, nebo se přinejmenším tiše trápit.
  • Budeme očekávat, že partner nám dá to, co jsme si nebyli schopni dát my sami, že vyplní ono prázdné místo, což způsobí, že budeme zklamaní, budeme mu vyčítat, že nedělá to a ono, budeme nešťastní. Partner ve snaze nás učinit šťastnými se bude moct přetrhnout, ale přesto neuvidí výsledky, takže jednak se bude cítit pod tlakem, že se od něho očekává to či ono a jednak časem pocítí frustraci, že to nedokázal a že s ním nejsme šťastní.
  • Budeme trpět nedostatkem sebelásky, takže budeme potřebovat, aby nám tu lásku dával partner a nikdy nám to nebude dostatečné, protože bude naplňovat děravý pohár. Rovněž bez sebelásky nejsme schopni ani doopravdy milovat (z prázdného poháru není co dávat) a neustále bychom se partnerovi podřizovali, ustupovali a kašlali na své potřeby, což by mělo za následek pro změnu naši nespokojenost, frustraci, hádky a výčitky, přestože za toto partner opravdu nemůže.
  • Budeme si plést závislost s láskou. Myslíme si, že když nám někdo chybí a neustále s ním potřebujeme být, že to je láska.
  • Nedokážeme se s ním tedy ani rozejít, protože když nedokážeme být sami, i takový vztah nám bude vyhovovat lépe, než ta samota. A přece máme pocit, že ta závislost je láska.

A jak by tedy měl podle mě správný vztah vypadat?

 

Měli by ho začít dva lidi, kteří jsou spokojeni sami, mají své zájmy, přátele a vedou naplněný život bez toho, aniž by museli mít partnera. Ví, co chtějí, jak v životě, tak i ve vztahu. Tím pádem nevstupují do vztahu na základě potřeby a očekávání zlepšení, ale proto, že doopravdy přeskočila jiskra, zamilovali se a je jim spolu dobře. Partner se pak stane takovou třešničkou na dortu i do teď spokojeného života. Stane se doplňkem, parťákem, součástí našeho života (ale ne tou jedinou). Nebude středobodem vesmíru a nebudeme ho nadřazovat před sebou a svými potřebami (to bychom dělali bez sebelásky).

V takovém případě ve vztahu nebude závislost ani očekávání. Jeden druhému dá bez problému prostor vést v nějaké míře i svůj dosavadní život, tedy věnovat se sobě, svým koníčkům i přátelům. Nebude mu vyčítat, že někam jde a že si dovoluje něco dělat a že u toho on není. Dovolí si uspokojovat své potřeby i mimo vztah a budou se přitom pak na sebe těšit a vyprávět si o tom. Nebudou se zahrnovat výčitkami, že spolu netráví veškerý volný čas po práci, ale naopak si užijí naplno ten, co spolu stráví, i kdyby mělo jít třeba jen o pár hodin týdně. Respektují vzájemně své potřeby a do ničeho se nenutí a netlačí. Pokud spolu zrovna nejsou, nemají potřebu se soustavně bombardovat zprávami a tesknit, přestože třeba ten druhý odešel jen do práce a nebo na sraz s přáteli. Samozřejmě že tráví i čas společně, třeba si užijí víkend, nebo večer po práci, zajdou si čas od času i na rande, přestože spolu žijí, ale zároveň nemají problém na nějaký ten víkend jeden bez druhého. Nikdo nic nevyčítá, netrpí tím, neteskní. Chápou vzájemně své potřeby a dávají si prostor pro jejich naplnění. Nikdo necítí svázanost, ale volnost a radost. Ve vztahu je porozumění, důvěra, podpora a partneři mají společné životní hodnoty.

Láska zkrátka není o neustálé potřebě s někým být a stesku, nárokování si jeden druhého, považování jej za svůj majetek. To je závislost, která se s láskou mnohdy plete. Láska rovněž nikdy nebolí. Pokud bolí, buď to není láska a nebo se nám do vztahu vmísilo naše ego.