Myslela jsem si, že mám všechno, co chci aneb začátek mé transformační cesty

 Celý svůj život jsem toužila po jednom jediném – mít harmonickou rodinu, manžela a děti a žít spolu šťastně až do smrti.
 Řeknete si možná, že už to je obzvláště v dnešní době tak trochu utopie, že skoro žádné manželství nevydrží až do smrti. Pro mě to ale tehdy byl zcela nedosažitelný cíl ze všech úhlů pohledu a možná právě proto jsem po tom tolik toužila, každým dnem víc a víc. Nesplnitelné to bylo nejen ze snahy mít ono šťastné manželství plné lásky, ale celkově mít vůbec nějakého muže, natož takového, který by mě miloval a dokonce se se mnou i oženil.
 Bylo mi čerstvých dvacet dva a ještě nikdy jsem žádného muže neměla. Ti, do kterých jsem se zamilovala, nestáli o mě, a ti, kteří vypadali, že by snad i chtěli, rozhodně nestáli o vztah. A najednou se jeden objevil. Tvrdil mi, že se do mě zamiloval. Vůbec mě v žádném ohledu nepřitahoval, ale už jsem byla natolik osamělá a snad i zoufalá, že jsem se mu rozhodla dát šanci. Brzy jsem se také zamilovala, aspoň jsem si to myslela. Z dnešního pohledu to byla jen závislost, zkrátka zoufalá touha s někým konečně být. Bydleli jsme daleko od sebe a měli vztah na dálku. Viděli jsme se sotva třikrát do měsíce. Bylo to tak málo, že ze samé radosti, že jsme zase chvíli spolu, jsem si nevšimla něčeho zásadního – že je to alkoholik. Nějaké to pivko u večeře mi přišlo normální, i to, že není jedno ale tak deset. Vždyť jsme přece mladí, to muži v jeho věku tak prostě mají. Že je v tom něco víc jsem zjistila ve chvíli, kdy jsme spolu začali žít a téměř den co den byl opilý do bezvědomí. Hádali jsme se a já se trápila, utíkala a ze strachu, že už nikdo jiný nepřijde, se zase vracela a snažila se to vydržet. Doufala jsem, že se vyléčí. Došlo to nakonec do stádia, kdy mi vyhrožoval sebevraždou, když odejdu. Měla jsem strach a zůstala a mlčky trpěla. Postupně jsem přišla o všechny své kamarády, protože se na to už nedokázali dívat a nebylo mi pomoci. Stále jsem si myslela, že ho miluji a že to překonáme a že záleží jen na nás.
 Nakonec jsme se přestěhovali, vzali si půjčku na nějaké to zařízení do začátku, on začal pracovat a vypadalo to, že zase bude dobře. Má závislost byla natolik velká, že jsem celou tu dobu toužila, aby mě požádal o ruku a mohla si žít ten svůj sen. Nepřišlo mi na tom nic špatného tehdy, natož teď, když už nepije, když nepočítám nějaké to jedno, dvě pivka u televize a tvrdě pracuje, aby vydělal peníze a měli jsme se dobře. A najednou, mé přání se mi konečně splnilo. Doopravdy mě požádal o ruku a já samozřejmě souhlasila. Jenomže já přesto nebyla ani trochu šťastná. Nevěděla jsem proč a možná si toho tehdy ani nevšimla, natož abych nad tím vůbec přemýšlela.
 Od té chvíle jsme se začali jeden druhému víc a víc odcizovat. Zdálo se mi, že je stále jen v práci, pak přijde domů a sedne k počítači a hraje si. Má “láska” začala pohasínat a najednou jsem viděla všechny jeho chyby. Vadilo mi, jak vypadá, jeho hlas, že si mě vůbec nevšímá a dokonce když jsem viděla, že pije, měla jsem chuť brečet. Už dávno nebyl závislý, jen prostě nebyl abstinent a přestože všichni tvrdí, jak je to u alkoholika nemožné, zkrátka dokázal pít a přitom se neopíjet. To mi ale bylo jedno, protože mi to vždycky připomnělo všechnu tu bolest a utrpení.
 I přes toto všechno jsem si ale nic z toho nepřipouštěla a stále věřila, že jsem šťastná, že ho miluji a chci s ním založit rodinu, protože bude skvělý táta a především skvělý partner, který mi pomáhá s domácností, chrání mě a ani by mě nikdy nepodvedl.
 O několik měsíců později jsem začala vybírat svatební šaty a v tom to přišlo. Jako blesk z čistého nebe. Odcházela jsem z vánočního večírku a ve dveřích se s někým srazila.
 Nevěnovala jsem tomu pozornost. Těšila jsem se domů a můj kolega mě chtěl odvézt do práce, kde měl střídat jiného kolegu, který by mě odvezl domů. Ale ten muž mě venku zastavil. Věděl, že bydlíme kousek od sebe a nabídl mi odvoz.
 Souhlasila jsem a ani nevím proč. Venku to klouzalo a já měla vysoké podpatky, a tak mi nabídl bez váhání své rámě. Ve chvíli, kdy jsme se dotkli jsem to najednou ucítila. Bylo to tak silné, že jsem to nemohla ignorovat. Věděla jsem, že k sobě patříme a že ho miluji. Zní to absurdně, ale bylo to tak. Nic jsem o něm nevěděla, neznala ani jeho jméno, ani jsem nevěděla, jak vypadá. Byla příliš velká tma, přesto jsem si tím byla jistá. Něco mě k němu neuvěřitelnou silou táhlo. Byl to můj dvojplamen, má druhá polovina duše, jenomže tehdy jsem o tom ještě netušila, nevěděla jsem, že něco takového vůbec existuje, natož tak, o co se jedná. Věděla jsem jen, že je to ten pravý. Přitom jsem ale netušila, že právě začala má noční můra, naprosto nesrovnatelná s tím, co jsem prožívala doposud a taktéž má hluboká cesta transformace.

Tu noc jsme v autě nejeli sami, nýbrž ještě s jedním jeho kolegou, který seděl vedle něho, takže ani tehdy jsem nezjistila, jak vlastně vypadá, kromě jeho týlu, a ani se o něm
nic moc nedozvěděla, protože převážně mlčel a tak jsem si povídala s tím druhým. Přitom jsem zjistila, že je to můj bývalý spolužák ze školky, kterého jsem dvacet let neviděla a do kterého jsem byla kdysi zamilovaná. Byla to má první dětská láska.

 Nakonec jsem před domem vysedla z auta, aniž bych o něm kromě jeho jména cokoliv jiného věděla. Myslela jsem, že už ho nikdy neuvidím, a tak jsem se přes nadcházející vánoční svátky snažila zapomenout a vsugerovat si, že se mi to všechno jen zdálo. O to usilovněji než doposud jsem se snažila budovat vztah s mým snoubencem a utvrdit se, že ho miluji a tam to bylo prostě jen nějaké pominutí mysli. Odjeli jsme spolu na hory a můj záměr se docela zdařil. Jenomže pak jsem se zase vrátila do práce přesvědčená, že jsem to překonala. Jak naivní to byla myšlenka. Ještě jsem si pomalu ani nesedla na židli a přede mnou stál On. Kromě pocitu, co jsem měla, jsem netušila, o koho jde. Jeho hlas mě v tom ale utvrdil a náš následný rozhovor to jen potvrdil. Na rozdíl ode mě tehdy věděl nejen jak vypadám, ale i v jakém oddělení mě najde. A co víc, od nového roku byl přeložen do týmu, se kterým ten náš úzce spolupracoval. Tím pádem mi bylo jasné, že se budeme téměř dennodenně potkávat a trávit spolu spoustu času. Na jednu stranu jsem byla šťastná, že tomu tak bude, na druhou vyděšená, protože jediná vteřina s ním mě okamžitě vyvedla z mého omylu, že je to už za mnou. 

 Od toho dne za mnou chodil každou volnou chvíli. Povídali jsme si a rozuměla jsem si s ním jako ještě nikdy s nikým. Jako bych mluvila sama se sebou. Naprosto jsme se ve všem shodli, bylo to až neuvěřitelné. Má láska sílila den ode dne víc a víc a čím byla silnější, tím víc jsem se tomu bránila, a to nejen proto, že jsem měla před svatbou a nechtěla jsem vše jen tak zahodit, ale že i On byl dokonce ženatý a o více jak deset let starší.

 Jednou se mi svěřil, že se se ženou pokouší již několik let marně o dítě. Můj snoubenec ho zatím odmítal a já to respektovala, přestože jsem od střední netoužila po ničem jiném. Prostě jsem musela čekat. A tak, ani nevím jak a koho to napadlo dřív, přišel nápad. Uzavřeli jsme spolu dohodu, že pokud se to do roka a do dne ani jednomu nepovede,
uděláme si ho spolu. Neřešili jsme, jak to bude fungovat, ani jeden jsme nechtěli zničit naše vztahy, vůbec jsme nad tím nepřemýšleli, jen vyslovili přání mít spolu dítě a nějak si ho prostě půjčovat. Byl to naprosto šílený nápad, ale zdál se nám jako naprosto dokonalý. 

 Přestože jsem se svými city bojovala, jak jen to šlo, nešlo si nevšimnout, že i po pouhém zahlédnutí ho jsem se rozzářila na zbytek dne jako vánoční stromeček. Musel to vidět i On. Netrvalo totiž ani několik dnů a začal využívat každé příležitosti, kdy jsem šla do kuchyňky. Tehdy se ke mně vždy pomalu přikradl a pevně mě zezadu obejmul. Poprvé velice opatrně, protože netušil, jak zareaguji. Natolik mě to překvapilo a navíc mě v tu chvíli má láska k němu natolik ochromila, že jsem celá ztuhla a nebyla se schopná ani hnout. Jen jsem tam stála a vychutnávala si jeho blízkost a ten nádherný cit a ze všech svých sil se snažila neotočit, protože jsem věděla, že v tu chvíli by bylo vše ztracené, že být mu tak blízko tváří v tvář by znamenalo jej okamžitě políbit a zahodit svůj současný vztah. 

 Takové okamžiky byly na denním pořádku. Stále jsem odolávala a neotáčela se, zároveň si přála, aby zase přišel, abych zas mohla spočinout v jeho pevné náruči, cítit jeho tlukoucí srdce. Až jednoho dne přišel ke dveřím a mávnul na mě, abych šla za ním. Neváhala jsem ani vteřinu a následovala jej. Zavedl mě do jedné prázdné místnosti na konci chodby. Tam mě obejmul dřív, než jsem stačila cokoli udělat, tentokrát zepředu. To už byla poslední kapka. Stalo se přesně to, co jsem celou tu dobu věděla a čemu se tak moc bránila. Naše rty se konečně setkaly a já ucítila něco, co se nedá slovy popsat. Poprvé v životě jsem poznala, jak chutná polibek ze skutečné lásky. Z takové, kterou člověk zažije jen jednou za život a kterou nedokáže nikdo a nic zničit, ani smrt. Najednou jsem věděla, že všechno, co jsem kdy ke komu cítila, nemělo s láskou nic společného. Ať už to byla vášeň, závislost, pobláznění hormonů či cokoliv jiného, rozhodně ne láska a rozhodně nic stálého, co nikdy nevyprchá.

 Pokud jsem předtím zářila po pouhém zahlédnutí ho jako vánoční stromeček, nyní musela má záře být vidět snad i z vesmíru a můj připitomělý výraz, který se mi v tu ránu vykouzlil na obličeji, nešel za nic na světě zamaskovat. Nikdy v životě jsem nebyla šťastnější než v tu chvíli. Cítila jsem se jako v ráji. Jako v tom nejnádhernějším snu, ze kterého jsem se nikdy nechtěla probudit.

 Od toho okamžiku jsme se snažili využít každičké příležitosti, abychom mohli být alespoň na chviličku spolu, alespoň na chviličku se obejmout, pokud možno líbat a když to zrovna nešlo, alespoň si povídat. Přitom jsme ani jeden nestáli o to, aby se o našem vztahu někdo dozvěděl. Scházel jsme se tajně, snažili se tvářit, že jsme jen kolegové. Myslela jsem si, že takto to bude moct zůstat navždy. A tak jsem dál plánovala svatbu, hrála si na šťastný pár, a čím dál víc jsem uvítala, že si snoubenec hrál na počítači a já tak mohla nerušeně chatovat s Ním. 

 Uplynul zhruba měsíc od našeho prvního setkání tváří v tvář, když jsme spolu vyrazili na náš první výlet. Nemohl být moc dlouhý, aby se nikdo nic nedozvěděl. Vzal mě autem k malému rybníčku za městem. Nikde nikdo nebyl a vzrušení mezi námi dosáhlo svého maxima. Dál jsme to už nevydrželi a jeden druhému zajeli rukou do kalhot. Trval na tom, že se nejdřív postará o mě. Držel mě přitom pevně v náručí a tehdy, zahrnuta jeho polibky, jsem zažila ten nejkrásnější a nejsilnější orgasmus v životě. Podlamovala se mi kolena, skoro jsem mu omdlela slastí v náruči. Pak byl na řadě on. Klepala jsem se trémou. Vůbec jsem netušila, co dělat. Do teď jsem měla k orálnímu sexu vyloženě odpor, a tak ho vždy odmítala, a nyní jsem měla neodolatelnou touhu vzít ho do úst. Asi to nějak vycítil, dával mi najevo, co chce, jemně mě celou dobu vedl a já si to neskutečně užívala. Časem, když jsme na tento zážitek vzpomínali, mi přiznal, že ta nervozita byla vzájemná. Ani on nevěděl, co dělat. Přišla jsem mu natolik křehká, že se bál, že mi nějak ublíží. Přiznal i to, že cítil, jak jsem se mu tehdy složila v náručí. Šílel ze mě a já z něho.

 Netrvalo to dlouho, a vyrazili jsme na další výlet. Tentokrát do lesa za městem. Bylo to tak krásné. Procházeli jsme se, drželi za ruce a neustále se líbali jako dva zamilovaní puberťáci. 

 Po jednom z našich dalších polibků jeho ruce po mně sklouzávaly níž a níž, až se mě nesměle zeptal: “Pustila bys mě dovnitř? Aspoň na krajíček?” Tak nesměle, šeptem vyslovená otázka mi přišla neuvěřitelně sladká. Usmála jsem se a jen přikývla. Nemohla jsem se dočkat. Bylo mi jasné, že to opět bude zcela výjimečné.  Opatrně vjel dovnitř a já poprvé ucítila splynutí našich těl i duší, díky kterému byl náš sex zcela v jiné dimenzi než jakýkoliv jiný.

  Po tomto dalším úžasném zážitku jsme byli naprosto nenasytní. Neustále hledali další a další opuštěné místo, kam spolu utéct. Nedokázali jsme se ovládat. Ale měli jsme pro sebe tolik málo času, že nám sex vyplňoval veškerý náš společný čas.

 Povídat si totiž šlo i po internetu, skutečný sex ale ne. A tak jsme veškerou konverzaci odsunuli na chat a do firemní jídelny, kde to zkrátka nešlo ani jinak. 

 Čím víc jsme spolu spali, tím víc jsem se vzdalovala svému snoubenci a tím víc se vyhýbala sexu s ním. Vítala jsem jeho únavu z práce i každičký jeho odjezd k rodičům, až jsme spolu nakonec měli sex sotva párkrát do měsíce, zatímco s Ním, pomalu několikrát denně. Stále jsem si ale naivně myslela, že to takto bude moct jít klidně dál. Vůbec jsem si nevšimla, nebo spíše nepřipouštěla, že se můj vztah pomalu ale jistě rozpadá.

Poznáváte se v tomto příběhu? Možná trpíte nedostatkem sebeúcty a sebelásky jako kdysi já! A nebo jen nedokážete najít správnou cestu. Zúčastněte se bezplatné mini výzvy a zapracujte na tom!