Je být single vážně tak zlé?

Pro spoustu lidí je představa, že by měli být bez partnera, naprosto nesnesitelná. Je natolik děsivá, že kvůli tomu setrvávají ve vztahu, ve kterém se trápí, není v něm dávno láska a možná ani společné téma k hovoru.  A to všechno jenom proto, že se bojí být nějakou dobu sami, nebo možná navždy (alespoň to jim jejich mysl mnohdy podsouvá).

Ale co je na tom nikoho nemít tak strašlivé? Čeho se vlastně bojíme? Odpověď je jednoduchá – bojíme se sami sebe, tedy být sami se sebou. Bojíme se toho natolik, že jsme raději s někým, jenom abychom s někým byli a je nám jedno, jaký ten vztah je. Když jsme totiž sami, vylézají na povrch všechny potlačované vlastnosti, emoce, strachy a zkrátka vše, před čím se snažíme zavírat oči a utíkat před tím. Stejně tak pokud jsme bez partnera nebo nejsme neustále obklopeni spoustu lidmi, cítíme se i sami. Toto ale není tou skutečnou příčinou. I někdo, kdo je bez partnera a nemá třeba ani jediného kamaráda, se nemusí cítit osaměle, pokud je vnitřně v harmonii. Pokud naopak není, může se cítit osaměle a nemilovaně, i kdyby měl kolem sebe neustále davy lidí. Toto je totiž o našem vnitřním rozpoložení, respektive o tom, jak je na tom naše vnitřní rodina, tedy muž, žena a dítě. Zoufalou potřebu opačného pohlaví, tedy partnera, máme ve chvíli, kdy je něco s příslušným členem naší vnitřní rodiny něco v nepořádku. V tomto případě pak máme snahu tuto nefunkční osobu uvnitř nás nahradit skutečnou ve fyzické realitě. V takovém případě pak lehce vzniká i závislost na partnerovi. 

Důvodem, proč nefunkční vztah neopouštíme může být taktéž to, že máme pocit, že sami bychom to nezvládli, že potřebujeme jakousi mužskou oporu nebo někoho, kdo nás bude ochraňovat nebo nám pomůže třeba s nějakým druhem činnosti kolem domácnosti, finančně apod. Nezáleží, co bychom nezvládli, ale důležitá je ta potřeba a očekávání, že to ten druhý zlepší. I toto ale souvisí s nefunkční vnitřní rodinou. Pokud by všichni tři, tedy muž, žena i dítě, byli v pořádku, věřili bychom si mnohem víc a cítili se bezpečně tak jako tak. Věděli bychom, že existují i jiná řešení a neupínali se zoufale jen na to jediné.

Potíž je, že vztah, který je založen na potřebě a očekávání, a je jedno, jakém, nemůže nikdy fungovat. Očekáváme od druhého, že něco v našem životě zlepší, ale to není ve skutečnosti možné. I kdyby dělal naprosto vše, co nám vidí na očích, nedokáže to, jelikož pokud jsme my uvnitř nenaplněni a máme nějakou potřebu, můžeme to napravit jen a jen my sami. Výsledkem pak je, že partner se cítí frustrovaně, že se mu nedaří nás učinit šťastnými, stejně tak neschopně a pod tlakem, neboť má pocit, že musí dělat to či ono a něco naopak nesmí, no a my se cítíme nemilovaně a zklamaně. Takový vztah se pak brzy rozpadá a nebo se stává nefunkčním a v jakési setrvačnosti, kdy se jeden odejít  bojí, že to nezvládne a ten druhý, protože se bojí, že to nezvládne ten druhý bez něho.

Když jsme ale nějakou dobu sami, okolnosti nás přinutí, jakýkoliv vnitřní nesoulad sami napravit. Najít tu sílu se o sebe postarat, věřit si, nalézt sebelásku a taktéž zharmonizovat naši vnitřní rodinu. Vždycky k tomu nějakým způsobem intuitivně dospějeme. Je poté se cítíme naplněně bez ohledu na to, zda někoho máme či nikoli a jen tak má následný vztah šanci být šťastným a dlouhotrvajícím, protože nebude založen na potřebě ani očekávání.  Navíc jsme v takové rovnováze, že je nám v podstatě jedno, zda ještě někdy nějaký vztah přijde či nikoliv, vůbec nás to netrápí. Necítíme se osaměle či méněcenné apod. Takže ne, být single není vůbec zlé, protože nám to dá prostor povyrůst a srovnat se sami se sebou a naší temnotou a je to důležitý krok ke šťastnému vztahu. 

A ostatně, pokud setrváváme z jakéhokoliv důvodu ve vztahu, kde nejsme šťastní, pasujeme se do role oběti, protože odevzdáváme svou sílu externím okolnostem a lidem, a náš život se bude zhoršovat, protože Vesmír nás do tohoto pocitu bude uvrhovat i při dalších příležitostech, nejen ve vztazích. Každý má volbu. Volbou je i to v takovém vztahu zůstávat. Nikdo za to nemůže, pokud jsme tam, kde jsme. My se tak rozhodli a pak naříkáme, že se cítíme tak či onak. Je jen na nás to změnit. Samo od sebe se nic nezmění (ano, partner se s námi může rozejít sám od sebe, ale my si stejně zase najdeme nějaký podobný vztah, neboť nám opět bude zrcadlit náš vnitřní problém). Je na čase říct dost, vyřešit vše potlačované v nás a jít si za svým štěstím. Vyjet ze za jetých kolejí a opustit tak komfortní zónu, neboť právě za ní čeká něco lepšího. Zkuste se podívat na to, být sám, ne jako nějakou ostudu či selhání, ale jakési privilegium, které nám dává prostor věnovat se sami sobě i duchovně povyrůst. A jakmile přijde čas, ten správný partner pro danou část života (nebo navždy) se objeví. Vždy bude ale právě takový, aby odpovídal naší momentální vibraci a duchovní „úrovni“. Zkrátka takový, který nás někam posune, něco nám odzrcadlí, nebo nás naučí to, co zrovna potřebujeme a buďto pak odejde a nebo se bude posouvat s námi a zůstane. Ať tak či onak, vždy je to v našem nejvyšším zájmu.