Jsem milenka, no a? Lepší něco než nic. Aneb jak se dobrovolně připravujeme o sebeúctu a nejlepší roky života

Vím, nebo aspoň doufám, že většina z vás toto už dávno ví (a to nejen myslí, ale i na úrovní duše), nicméně dnes a denně se setkávám stále s klientkami, které prožívají se svým dvojplamenem (případně karmickým partnerem) naprosto totéž jako přes kopírák…

On je zadaný, někdy dokonce ženatý, a ony jsou jeho milenkami. Ne proto, že by jim to takto vyhovolalo, trápí je to, chtějí víc, nechtějí být v této degradující pozici. Přesto jsou. Proč? “Protože přece lepší nějak než vůbec, ne?! A co kdyby se s ní rozešel konečně, tak, jak slibuje neustále, a byl s ní? A co když ten jeho důvod, proč nemůže odejít, jednou pomine a bude to už moct udělat? Přece když milenka nebude, najde si jinou a na ni se vykašle…” Pak si se svou drahou přítelkyní pořídí dítě, hypotéku, ožení se, a ony stále doufají, že přijde, jsou dál milenkami a nachází další a další omluvu ve své hlavě, proč jsou stále milenky a nechce je za partnerky. V těch horších případech si to dokonce kladou za vinu, že něco udělaly, nebo nejsou dost dobré, musí na sobě víc pracovat…

Otázka je, co ještě se musí stát, aby přestaly výmluvy hledat, aby pochopily, že jsou a navždy budou milenkami, a že když se s partnerkou náhodou rozejde, stejně bude s jinou a z nich opět milenka. Co ještě musí udělat, aby zlomily hůl, otevřely oči a přestaly se takto trápit a shazovat?

Pro každou je tato hranice jinde. Jedné stačí už jen to, že má přítelkyni. Jinou probudí těhotenství, některá k tomu potřebuje přinejmenším svatbu a dvě děti, jiné nepomůže nic a stále nachází v hlavě důvody, proč ještě neodešel. Především ale u dvojplamenů je hlavním úkolem partnera naučit ženu bezpodmínečné sebelásce, sebehodnotě a odpoutat se od něho. Takže čím víc v takovém vztahu snášíme, tím více vesmír přitvrzuje, dokud konečně dotyčná neřekne “dost” a neukončí to. Ne hlavou, hlava dávno ví, že toto nikam nevede. Někdy to ta hlava ukončí právě proto, že kdesi vyčetla, že se dvojplamen vrátí ve chvíli, kdy ji ztratí, že musí zažít šok. Takže ho vlastně opustí jen naoko. Ne, toto opravdu nefunguje. “Dost” musí přijít od duše, ze stavu bezpodmínečné lásky, tedy ne z energie strachu. Jen tak to tento efekt způsobí. Musí to být ve stavu, kdy je nám jedno, zda se někdy vrátí, zda rozchod není navždy a dokonce ve stavu, kdy jsme otevřeny novému vztahu s jiným; a to nejen dočasně, než se dvojplamen vrátí, ale s vědomím, že i kdyby se vrátil, bude už pozdě. Toto je plné smíření se, odpoutání se a ukončení. Každá k tomu má ale různě dlouhou cestu a musí se jí přihodit různé množství “plácnutí po hlavě”. Jednou se to ale stane u každého, každý k tomuto bodu musí dospět. 

Nicméně, proč takový vztah vlastně akceptujeme? Proč jsem dobrovolně milenkami a spokojíme se s tím, přestože nás to ubíjí? Co hůř, proč kolem milence chodíme po špičkách, bojíme se něco říct, každou větu zvažujeme tisíckrát v obavě, zda špatně nevyzní a neurazí se. Pokud se to tak stane, omlouváme se mu, prosíme o odpuštění, máme potřebu vysvětlovat a přitom nevidíme, že to je on, kdo by se měl omlouvat a vysvětlovat. Že to je on, kdo nám ubližuje, ne my jemu. Odpovědí je připoutanost, absolutní závislost na partnerovi. Strach, že by odešel, pokud nebudeme těmi hodnými holčičkami. To je ale paradox, protože dokud vše odkýveme, jakékoliv chování sneseme, nikdy se nic nezmění, nikdy nebudeme víc než jen milenky. Proč taky, když to funguje a může mít oboje? Proč by se měl namáhat? Pak se není potřeba divit, když jednu partnerku vystřídá jiná, pak další, ale my jsme stále tou milenkou. Neváží si nás, protože si ani my nevážíme sebe, když toto akceptujeme. Nemáme sebelásku, tak proč on by měl lásku cítit k nám? Stejné chování vede vždy ke stejnému výsledku a opravdu je načase si to uvědomit a vidět, že když něco x let nefungovalo, asi to najednou zázračně fungovat nezačne.

Proč se uzavíráme před ostatními muži a odmítáme s nimi vztah? Přestože oni by si nás na rozdíl o něho vážili, milovali, byli partnery? Proč je ani nevidíme a raději žijeme takto? “Přece nevstoupím do nějakého vztahu a pak ho za pár týdnů neukončím, protože se dvojplamen bude chtít vrátit, najednou bude chtít vztah”. To je nejčastější myšlenka a i já ji dost dobře znám. Na spoustu let mě takto energeticky uzavřela a všichni lidi na světě, natož muži, pro mě byli naprostým vzduchem, který jsem ani neviděla, i kdyby do mě vrazil. Raději jsem byla sama a čekala, bez ohledu na to, kolik má dětí apod. Stále doufala, že přijde. Musí přece, je to dvojplamen.

Omyl, nemusí a s největší pravděpodobností ani nepřijde. Jeho úkolem je nás sjednotit a ne se s námi oženit. Může, nemusí. Je ale potřeba se s mířit s tou druhou variantou, a to nejen v hlavě, jinak se ani nikdy nestane to první. Stále tam bude připoutanost, kterou ho od sebe budeme odtlačovat. Je třeba konečně otevřít oči, otevřít se jiným možnostem a začít žít, ne přežívat v koutě, než dojde. Kolem je spousta mužů, kteří za to stojí a se kterými to může být i mnohem lepší než s ním? Jak je to možné? Dokud se totiž nesjednotíte, bude mít tendenci utíkat, energie mezi vámi bude gradovat, především po sexu, stále bude zrcadlit největší možnou mírou. To naprosto vyváží tu shodu 100%, kterou tam někde v hloubi duše cítíte. Ten druhý muž, s menší shodou, třeba 90%, což je opravdu možné, toto dělat nebude, bude tady stabilně a svědomím, které díky transformaci máme, jen tak nějaké konflikty rozhodně vznikat nebudou. Tento vztah se může stát natolik úžasným, že budete žít s vědomím, že i kdyby se jednou dvojplamen chtěl vrátit a mít opravdu vztah, stejně odmítnete, protože nyní jste prostě šťastné. Co se stane reálně je naprosto vedlejší, protože je to jen hypotéza, která se ani nemusí stát a navíc v té době i okolnosti budou jiné. Nicméně jde o ten momentální vnitřní stav, kterým zároveň probudíte i svůj dvojplamen.

Ne, neříkám to proto, abyste ho probudily a on se vrátil, ale aby si každá, která to ještě nevnímá, uvědomila, že tímto nesmyslným čekáním přichází o nejlepší roky svého života, že jednoho dne, v nejhorším případě na smrtelné posteli, může zjistit, že čekala marně, zatímco on si tam plnými doušky užíval spokojeného rodinného života. Mít jiný vztah a nečekat, nežít, neznamená odříznout si možnost s ním někdy být. Ta je tady stále. On by to vesmír zařídil. Oba vaše vztahy by se nenásilně rozpadly, pokud by opravdu byla ta správní chvíle spolu být, navždy. Pokud byste byly skutečně plně připraveni. Neublížíte tak svému stávajícímu partnerovi. Možná si najde jinou, pro kterou odejde sám, možná to prostě vyšumí… Na tom nezáleží. Nějak se to stane. Pokud to tak má být, vesmír to opravdu zařídí. Pokud to tak ale být nemá, alespoň strávíte zbytek života po boku někoho, s kým jste šťastné, kdo za to stojí a život si budete opravdu užívat se vším všudy. Jsou totiž jen tři varianty, jak váš odchod od dvojplamene může dopadnout a všechny tři jsou vaším vítězstvím – 1) najdete si báječného muže, se kterým strávíte zbytek života
2) Tento vztah se jednoho dne rozpadne a dvojplamen se vrátí do trvalého vztahu
3) probudí se a přijde dřív, než si vůbec někoho stačíte najít (tady ale pozor, zda jen neškemrá, aby to pak zas zajelo do starých kolejí, a nebo se něco opravdu změnilo)

Jiná než tyto tři možnosti neexistuje. Nicméně pokud dál budete snášet svou současnou roli v jeho životě, nikdy se jinam neposunete, nic se nezmění. Vážně je toto dostačující? Nejlepším pomocníkem pro nalezení odpovědi je zeptat se, zda byste toto akceptovaly, kdyby to udělal xy. Zkrátka srovnat to. Nemít ho na piedestalu, jenom proto, že je to dvojplamen, nálepka, nebýt které už jste dávno někde jinde, šťastné s někým jiným, zatímco místo toho trpíte připoutaností k němu a omlouváte, ať udělá cokoliv. Dejte ho na úroveň ostatních lidí a zeptejte se, zda byste to, co dělá on, akceptovaly i jim a chovaly se stejně. Pokud ne, je tady něco špatně. Nevážíte si sebe, on vás a nikdy tato cesta nepovede sjednocení. To, co uděláte ale, musíte cítit opravdu celou svou duší, jinak to mít efekt nebude.

Mimochodem, nejen v tomto případě je jedno, zda se takto chováme k dvojplamenu, nebo třeba “jen” karmickému partnerovi. Stále jej máme na piedestalu a akceptujeme věci, které u jiných ne.