Proč stále setrváváme v nefunkčních vztazích?

Mnoho lidí (a to především žen) dlouhá léta setrvávají ve vztazích, kde už dávno vymizela láska a zbyla jen jakási soudržnost či zvyk. Někteří jsou na tom ještě hůř a zůstávají ve vztazích, kde je partner psychicky či fyzicky týrá a nebo se jich neváží, nerespektuje, podvádí, manipuluje apod. Ať už si z výčtu vybereme cokoliv, nebo nás napadne něco dalšího, výsledkem vždy je, že se jedná o vztah, ve kterém zůstáváme z důvodu, které si  naše mysl sama vytvořila, nebo nám je vsugeroval partner či někdo jiný (rodina, přátelé apod.). Někdy dokonce i věříme, že danou osobu milujeme a zkrátka je jaká je a my to musíme prostě ve jménu lásky snášet, a nebo že rozejít se by nás zabilo.

I já jsem si tímto kdysi prošla.  Zkráceně (delší verzi si můžeš přečíst na blogu), měla jsem partnera, u kterého jsem měla pocit, že jej nade všechno miluji a žít bez něj bych nedokázala, bolelo by to tak, že by mě to zabilo. Říkám „pocit“, protože to zkrátka pocit byl, nebyla to skutečnost. Myslela jsem si, že jej miluji, protože mě o tom přesvědčila má mysl, můj strach. Strach, že už nikoho jiného nepotkám, že nikdo lepší není, naopak může přijít někdo horší, a rovněž strach, že mě nikdo jiný nedokáže milovat. Stejně tak jsem byla přesvědčená, že je úplně normální, že když zmizí ti pověstní motýlci v břiše, tak je nahradí láska, kterou člověk nevnímá a uvědomí si ji jen když se něco stane. Že taková láska je to, že se nám po někom stýská, když byť na den odjede, že i po celou tu dobu musím mít mobil přilepený k ruce a soustavně si psát a že ho musím mít plnou hlavu a na nic jiného nemyslet a rovněž když tady zrovna není, zkrátka přestat žít. Nemít žádné zájmy, přátele, jen čekat, až se konečně objeví a něco spolu podnikneme a trávit spolu naprosto veškerý volný čas (a vlastně i ten pracovní přilepením mobilu k ruce).

Jenomže ona to není láska. Ona je to závislost, která se za lásku vydává. V případě závislosti máme neustálou potřebu být s danou osobou a bez ní zkrátka nežít. Tesknit, když se vzdálí a vykašlat se na veškerý náš dosavadní život. Zapomenout, že byly nějaké koníčky, které nás předtím naplňovaly, zapomenout, že jsou i jiní lidé, které jsme měli rádi (říká se jim přátelé) a nárokovat si každičkou vteřinu svého života jen s tou jednou jedinou osobou. V takovém případě žárlíme či jakkoliv nám vadí, že promluví s někým jiným, nedej bože s osobou opačného pohlaví, nebo si s někým takovým dovolí psát či volat. Máme tendenci partnera považovat za náš majetek. Tím ho dusíme. Vztah se pomalu rozpadá, protože ani jeden není šťastný. Jeden proto, že je mu zakazováno se vídat s jinými či mít své zájmy a trávit čas po svém, druhé proto, že se všeho vzdal, ač dobrovolně, a tam někde hluboko uvnitř mu to chybí. A prostě trávením s někým veškerý volný čas způsobuje, že se vztah stane všedností, vytratí se kouzlo, to těšení se na něho, nemáme si ani nic co říct, protože nemáme už vlastní zážitky. A takto bych mohla pokračovat ještě dlouho. V takové vztahu, kde je ona závislost, ať už v jakékoliv podobě, setrváváme i po vyprchání lásky, protože už ani neumíme žít bez toho druhého (nemáme ponětí, co dělat bez něho, když jsme se všeho a všech vzdali a nikdo jiný nám už nezbyl) a časem už ani netušíme, kdo vlastně jsme, co nás baví apod. Dávno jsme na to zapomněli.  

Toto je však ještě ta lepší varianta. Já k tady té závislosti prožívala s oním mužem ještě i ono týrání. A stále měla pocit, že jej miluji. Čelila jsem nadávkám, někdy i agresivnímu chování a co hůř, dokonce mi i vyhrožoval, že když odejdu, tak se zabije. A já ze strachu stále zůstávala, a to i v době, kdy už jsem začala tušit, že to láska není. Bála jsem se, že ho budu mít na svědomí. Každičký sex s ním jsem postupem času prožívala jako znásilnění. Brečela jsem u něho, cítila se špinavě, začal se mi hnusit i každičký dotyk, přesto jsem dál zůstávala, jen aby se nezabil a jen abych měla jak platit náš úvěr, protože sama bych to přece nezvládla. Vůbec jsem nepomyslela na to, že je to jeho odpovědnost a jeho problém, když si něco udělá, ani že jen vyhrožuje, ani na to, že jak on, tak i já mám nějakou rodinu, která oběma pomůže nebo že existuje třeba rozvolnění splátek apod. Vnímala jsem jen tu myšlenku, že to sama nezvládnu a že přece není tak hrozný, že mě miluje a nikdy by mi nebyl nevěrný, na rozdíl od jiných a taky se přece snaží polepšit. Ano, i toto všechno byly myšlenky, které mi vsugeroval, což tyrani obvykle dělávají. Takové ženy často slýchavají věty typu „Beze mě to nezvládneš, jsi k ničemu, neschopná“ nebo „nikdo jiný by s Tebou nevydržel“, takže nakonec i uvěří tomu, že je vlastně daný už naprosto dokonalý a obětoval se, aby nebyla sama a že ji opravdu musí moc a moc milovat.  Měla jsem spoustu takových chybných přesvědčení a strach mi zatemňoval mysl a přesvědčoval mě různými důvody, proč zůstat. Přesvědčil mě na tolik, že jsem přikývla v tomto stavu i na žádost o ruku. Nebyla jsem šťastná, ale nějak mi to přišlo normální. Nespustilo to ve mně žádný alarm, že bych se přece měla těšit na svatbu s mužem, kterého miluji. Stala jsem se už takovým robotem bez emocí, který se smířil se svou situací a neřešil a nevnímal nic.

 

Mysl nás přesvědčila, že se bez partnera zhroutí svět. Ale tam někde hluboko uvnitř cítíme, ač si to nepřipouštíme, že nejsme šťastní, protože to není skutečná láska.  Někdy se vymlouváme i na děti, že pro ně přece uděláme cokoliv a nesmíme jim rozvrátit rodinu a přitom si ani neuvědomujeme, že děti to vnímají ještě mnohem víc než my. Že vidí, že rodiče se nemilují, nebo dokonce nejsou šťastní či si ubližují. Vidí to a ničí je to víc, než kdyby žil každý sám, třeba dokonce s jiným partnerem a byly tak ve střídavé péči. Navíc jim to předává do života spoustu bloků a vzorců, které jim v budoucnu budou ničit život. Navíc si  mohou vypěstovat pocit viny, že se rodiče trápí kvůli nim, protože kvůli nim nechtějí vztah rozbít. 

Někdy se pak může tudíž stát, že se objeví někdo (jako u mě), kdo v nás vyvolá zamilovanost a poblázníme se do něho. Někdy po něm jen tak platonicky toužíme, jindy tomu podlehneme a jindy nás dokonce přinutí konečně odejít. Ten člověk nás konečně probudí a mnohdy i dodá sílu odejít. Jenomže časem zřejmě dopadneme zase úplně stejně.

Proč? Důvodem, proč jsme v takovém vztahu setrvávali a dokonce si namlouvali, že je to láska a jsme šťastní, je nedostatečná sebehodnota, sebeláska i sebedůvěra. Na základě toho máme určité vibrace, kterými si do života přitáhneme v rámci zrcadlení dalšího podobného partnera. Zkrátka jedeme stále ve stejném vzorci, který se nám Vesmír snaží zrcadlením ukázat a bude to dělat až do doby, dokud to nepochopíme a něco nezměníme. Nikdo nás nemůže milovat víc, než se milujeme my (princip zrcadlení a energetický zákon). Stejně tak pokud se nemilujeme, nedokážeme doopravdy milovat ani našeho partnera, takže i kdyby byl opravdu jiný než ten předchozí, nevydrží to, protože ho nebudeme schopní doopravdy milovat.  Dokud naše sebeláska a sebehodnota nebude dostatečně velká, nedokážeme z takových vztahů odejít a klidně dál budeme, většinou mlčky, trpět. 

Naopak pokud se naučíme milovat sami sebe a tím nalezneme i sebehodnotu, nebude pro nás ani problémem být nějakou dobu sami, protože i tak se budeme cítit šťastní, naplnění a milovaní. Nebudeme partnera potřebovat, aby plnil nějaká naše očekávání, která stejně splnit nemůže, to musíme jen a jen my, protože když od někoho něco očekáváme, tak je to něco, co nám uvnitř chybí a nikdo jiný  než my sami nedokáže v nás doopravdy prázdné místo vyplnit, i kdyby se snažil sebevíc. Výsledkem bude jen pocit zklamání a selhání na obou stranách a nebo dokonce pocit nátlaku, by ten druhý dělal to či ono. Pokud dosáhneme tohoto stavu sebelásky, partner pro nás bude „jen“ příjemným doplňkem, třešničkou na dortu. Takovým parťákem do života, kterého však nebudeme mít potřebu nijak měnit, omezovat a ani se na něho neustále lepit a nedovolit mu dýchat. Takový vztah bude naprosto svobodný, volný a skutečně šťastný a plný lásky a vzájemné podpory.

Právě proto jsem se rozhodla vytvořit kurz pro ženy, které prožívají a nebo v minulosti prožívaly především ubližování ve vztahu a pomoct jim tak nejen dostat se do plné síly, aby byly schopné odejít, ale v případě, že tak již učinily, zbavit je těchto traumat, které si v sobě po takovém zážitku nesou a posílit jejich sebehodnotu a sebelásku natolik, aby do něčeho podobného už nikdy nespadly a naopak dokázaly mít život ve svých rukou s převzít za něho plnou odpovědnost.

Více tady