Volání duše

Dneska jsem narazila v jedné nejmenované skupině na dotaz, který mi připomněl situaci, kterou jsem před pár lety taktéž požívala… Uvědomila jsem si, že s podobným problémem se potýká spousta s nás, a proto by nebylo od věci se k němu vyjádřit trochu víc:

Žena se ptala, zda podat v práci výpověď, když se jí do ní nechce po rodičovské dovolené vracet (aniž by měla nějaký důvod) a nemá žádnou náhradu ani jiný příjem.

Já kdysi řešila podobnou situaci, ovšem s tím rozdílem, že jsem navíc byla samoživitelka, zkoušela si sice přivydělávat podnikáním, ale prodeje nula… Dva roky mě to trápilo, nevěděla, co dělat, ale z představy, že bych se měla vracet, jsem měla z nějakého důvodu úzkost.

Procházela jsem tehdy různé kurzy na odblokování se a dostání se do souladu s duší či například jak být šťastná či jak zjistit, kdo vlastně jsem (zažívala jsem postupně během mé duchovní cesty dlouhodobější krizi identity). Tehdy jsem si uvědomila, že to je vlastně to, po čem duše touží – pomoct i dalším ženám být štastné, sebevědomé, samy sebou a ve své plné síle, na což jsem tedy i následně začala tvořit vlastní kurzy, protože jsem se v tom zkrátka našla. Jenomže to zatím nevydělávalo a ani úspěchu v tomto oboru jsem tehdy moc nevěřila.  Neměla jsem tedy ani přes pokusy žádný další příjem, jen tu rodičovskou a vyhlídku jakési “jisté práce”, kam se mohu vrátit. Nakonec ta úzkost byla tak velká, že pár měsíců před nástupem jsem výpověď i přes výše zmíněné okolnosti zkrátka podala. Nešlo to jinak. Ten pocit úzkosti se zhoršoval. Duše mě k tomu zkrátka dotlačila. A to tak silně, že nějaký strach, jak se uživíme, to zkrátka přehlušilo. Aby toho nebylo málo, následně jsem se dozvěděla, že jsem se s rodičovskou přepočítala a končí mi už za měsíc – mám tedy měsíc na to si něco najít, jinak mě další dva měsíce, kdy jsem ve výpovědní lhůtě, nevezme ani úřad práce! Byl to šok, ale důvěřovala jsem své duši. A práce se opravdu našla. Nebyla tak úplně v souladu s duší, poslání, nicméně energeticky mě přitáhlo to, kde jsem zrovna měla být a něco se tam naučit (o penězích). Jakmile jsem se to naučila, byla jsem propuštěna ze dne na den. Ale přišla okamžitě další práce a opět jsem se více přiblížila potřebám duše (volnost a hojnost apod.) a kde jsem pochopila, že tak úplně neplatí, že bez práce nejsou koláče, nebo že nemusím nikde sedět devět hodin denně a mít přitom sotva na uživení se… Zkrátka práce, kde jsem se naladila na hojnost, přijímaní a dostala konečně tu touženou volnost. No a pak najednou začalo fungovat i to podnikání. Vznikl můj milovaný kurz Divoženka a pomalu se tvoří další, mnohem větší…

Zkrátka  je potřeba naučit se důvěřovat ve všem své duši a jejímu vedení a nenechat se ovládat strachem. Je mocný, dokáže vymyslet tisíce důvodů a šílených scénářů, jen aby nás udržel v komfortní zóně a podle něho nás “ochránil”. Ono třeba se dá vzdorovat a ignorovat volání duše, jenomže ona si najde cestu, jak Tě přinutí a čím víc se vzdoruje, tím víc to pak bolí a zasazuje tvrdší rány, jen abychom to už konečně pochopili a nepokračovali dál po špatné cestě… 

Naučte se proto tomuto vedení důvěřovat a poslouchat svou duši. Vždy se o vás postará a vždy vás přivede tam, kde zrovna máte být, abyste se nějak posunuli ke svému vysněnému cíli (i když to tak někdy na první pohled nemusí vypadat).

Je potřeba si především uvědomit, že pokud dál setrváváme ve své komfortní zóně a “jistotě”, přestože nejsme tak úplně šťastní a spokojení, nic se ani nikdy nezmění (krom toho, že buďto se ocitneme časem v apatii a staneme se jakýmisi roboty bez emocí, nebo se nespokojenost stane nesnesitelnou). Život máme výhradně v našich rukou. My jsme Vesmír, my si tvoříme náš život (a naše podvědomí včetně našich bloků), nikdo jiný za náš život a za to, co se nám v něm děje, nemůže. Jen my a to, co jsme si podvědomě zvolili, přestože o tom třeba ani vědomě nevíme. Pokud odevzdáváme svou vůli a moc nějaké Vyšší moci (či jakkoli to kdo nazývá), odevzdáváme tím svou sílu a pasujeme se do role oběti a to není žádná pěkná vibrace a nic pěkného nám nepřinese, protože si podvědomě budeme přitahovat další a další situace, ve kterých se jako oběti budeme cítit.

Ono je pěkné věci odevzdat a netlačit na ně, protože když na něco tlačíme, energeticky to od sebe odpuzujeme. Na druhou stranu ale jen neustále se snažit například něco afirmovat, toužit po tom, ale nikdy neučinit ani sebemenší krůček, aby se nám to splnilo, má jen jeden jediný výsledek – nikdy se nic nezmění, navždy to bude jen naším snem. 

Jako příklad k pochopení připomenu jistý známý vtip – Muž se modlí, aby konečně vyhrál ve Sportce. Každičký den a stále nic. Jednoho dne se Bůh naštve a říká mu: “Tak si konečně aspoň jednou vsaď!”

Tak si uvědomte, že jsme všichni tvůrci své reality a neděje se v ní nic, co podvědomě nedovolíme. Pokud se v ní děje něco, co nám ubližuje, máme nějaký blok, který je třeba odstranit a nebo zkrátka jdeme proti své duši a je třeba jednat a vyjet ze zajetých kolejí. Mnohdy nestačí si jen přát.