Začátek osudového vztahu

Stále víc jsem se cítila jako v pohádce. Nic neřešila, jen si tohoužívala plnými doušky. Jenomže pak, za pouhé čtyři měsíce našeho nádherného vztahu, jsem najednou v práci omdlela. Našel mě náš kolega, kterého hned napadl důvod, který jsem si následně s hrůzou potvrdila – byla jsem těhotná. 

 Protože to na nás už dávno poznal, pověděl o svém  podezření, jak jsem se za pár týdnů dozvěděla, Jemu. Nevěřil mu, byl přesvědčený, že je neplodný a navíc si přece dával pozor. Zpanikařila jsem. Nevěděla, co dělat. Chtěli jsme spolu dítě, ale až za rok a po vzájemné dohodě. Nechtěla jsem mu ničit manželství. Od první chvíle, kdy jsem ho viděla, jsem měla nepřekonatelnou touhu ho chránit. Nepotřeboval to, byl to silný, charismatický muž. Přesto jsem si nemohla pomoct. A tak mě nenapadlo nic lepšího, než se s ním okamžitě rozejít a odjet někam daleko, pryč ode všeho. A tak jsem vyvolávala uměle hádky, aby byl nějaký důvod. Ani jsem se nemusela moc snažit. Byla jsem tak nervózní, přecitlivělá, že to zkrátka šlo téměř samo. Zkrátka jsem záměrně zničila ten krásný sen a zbaběle utekla. Koupila zájezd pro dva, se snoubencem nasedla do letadla a na dva týdny odletěla pryč. Doufala jsem, že to zatím přestane bolet, a že se to všechno nějak vyřeší. Od jisté doby jsem prostě vůbec nepřemýšlela. Ani jsem nepomyslela na to, co řeknu snoubenci, protože takto mu lhát jsem rozhodně nechtěla a ani mi nedocházelo, že časem to na mě bude vidět a dozví se to i On. Jenomže, asi tím vším stresem, nebo tím letem, se to opravdu samo vyřešilo. Akorát jinak, než jsem chtěla. O miminko jsem přišla a měla chuť umřít. O to horší bylo se celou tu dovolenou přetvařovat a dělat, že se nic neděje. Nemohla jsem mu to přece říct, moc dobře by věděl, že to nemohlo být jeho a k tomu ta bolest z rozchodu s Ním. Nakonec jsem to už nevydržela a napsala Mu. Omluvila jsem se za všechno, vyznala lásku a zase jsme se k sobě vrátili, i když zatím jen textem. Nemohla jsem se dočkat, až ho zase uvidím, zároveň jsem ale měla strach, co bude dál. 

 Cítila jsem, že mu to musím říct. Říct mu pravdu, protože si ji zaslouží znát. Zaslouží si znát skutečný důvod mého chování, ať už bude reagovat jakkoli, což jsem také ihned po našem návratu udělala. Pevně mě objal, utěšoval a poprvé jsem od Něho ucítila oporu jako ještě od nikoho v životě. Věděla jsem, že spolu překonáme cokoliv. Bolelo Ho to jako mě, ale zároveň byl šťastný, že není neplodný a já se přesvědčila, jaká hloupost byla takto utéct, místo abych mu důvěřovala a prostě to řešila s Ním. Přesto jsem se však nepoučila a dál a dál dělala stejné chyby.

Pokaždé, stále jsem se snažila za každou cenu udržet svůj vztah se snoubencem a bojovala s rozumem, který mi říkal, že by své manželství mohl zachránit, kdybych zmizela. Postupem času se mi navíc doteky mého  snoubence zdály přímo nesnesitelné, odmítala jsem s ním mít sex, a když nebylo zbytí, rozbrečela jsem se při něm, nebo  bezprostředně po něm. Cítila jsem se znásilňovaně a taktéž že  podvádím Jeho a zrazuji naši lásku. Nevěděla jsem ale, co  dělat. Měla jsem panický strach, že když ho opustím, znovu  začne pít a uchlastá se k smrti a takéž tady byla stále naše  půjčka se splátkami tak vysokými, že bych je sama rozhodně neutáhla.

Často jsem proto od svého milovaného proto utíkala a ubližovala mu, dál a dál zrazovala jeho důvěru a snažila se ho rovněž ochránit před vším. Všechno se snažila řešit sama, za jeho zády a tím to ještě zhoršovala. Nedokázala jsem si pomoct.

Dospěli jsme až do stádia, kdy jsme utíkali uprostřed noci pod nějakou nesmyslnou záminkou z domu, jen abychom se mohli alespoň políbit.

Tím spíš byla tato situace neúnosnou. Snoubenec začal něco tušit a znovu se opíjel. Tím víc se mi hnusil. Už jsme spolu vůbec neměli sex. Někdy v té době změnil práci a  začal chodívat na noční. Žena mé lásky si našla milence a tím  se i jejich manželství nenávratně rozpadalo. Jednou, když s  ním chtěla strávit noc a bez jakéhokoliv zatajování odjela za  ním, měl snoubenec noční a já využila příležitosti, abych  mohla být se svým miláčkem. Tu noc jsme se milovali snad  pětkrát, možná i víckrát. Těla nás už neposlouchala, ale stále  jsme neměli dost. Bylo to neuvěřitelné. V noci mě pak odvezl  domů. Bál se, že je to nějaká past a manželka se vrátí a najde  nás tam. Chápala jsem to a poslušně se s ním rozloučila.  

Nepřemýšlela jsem nad tou absurditou, že ona má milence a netají se s ním, zatímco my se takto skrýváme. Zvykla jsem si  na to, že nemůžeme na žádné rande, jen se takto tajně scházet a komunikovat téměř jen přes internet. Skoro jsme už ani nespali, stále si jen psali, práci jsme také zanedbávali ze  stejného důvodu. Byli jsme na sobě dokonce tolik závislí, že  mě začal navštěvovat u mě, přestože byl snoubenec doma.  Tvářil se jako můj kamarád. Bylo to šílené, my tři v jedné  místnosti a tajně jsme se dorozumívali různými signály nebo  dokonce smskou. Procházelo nám to, a tak jsme nic neřešili.

 Začínalo léto. Doma se všechno zhoršovalo. Snoubenec se opíjel čím dál víc, já se čím dál víc trápila z pocitu nevěry a pocitu znásilňování, do toho mi někdo otrávil mého

milovaného psa a namísto útěchy, kterou jsem očekávala, na mě snoubenec řval, že brečím. Vůbec nechápal proč. A můj milovaný, ten když mě viděl uplakanou, na nic se neptal, prostě mě pevně objal, v práci, přede všemi, a nepouštel, dokud jsem se neuklidnila. Jeho chování, nejen v tomto, ale naprosto ve všem bylo opakem snoubencova. V tom navíc přišel tlak ze strany jeho rodiny, která mě prosila, abych to s ním vydržela, jak na sobě pracuje, miluje mě a že všechno bude dobré, že to musím vydržet. Bombardoval mě jeden telefonát za druhým a to v době, kdy už jsem věděla, že to prostě musím skončit. To jsem také udělala. Neřekla jsem mu ale celou pravdu, jen to, že jsem se zamilovala a k němu už nic necítím a nechci s ním být. Ta touha být s mou láskou byla už dávno mnohem silnější než jakýkoliv strach.  Odstěhoval se a já byla konečně volná. A netrvalo to dlouho a i On se odstěhoval od své ženy. Bylo mu už jedno, že je psychicky labilní a musí být s ní, prostě to už dál nešlo. Trávili jsme spolu téměř každou noc, konečně mohli vyrazit i na nějaký výlet, zajít na večeři… Ani v práci už jsme to netajili. Dávno se to o nás rozkřiklo, čas od času nás totiž někdo přistihl v objetí a navíc bylo každému nápadné, že  jsme stále spolu. Mělo by to být v podstatě přesně to, co jsme celou dobu chtěli. Ale nebylo. Proč? To vám povím příště 🙂

Prožíváš podobný příběh? Trápíš se v nějakém vztahu, možná dokonce jako „ta druhá“? Můžeš s tím skoncovat. Prvním krůčkem může být právě mini výzva zdarma. Stačí kliknout na tlačítko níže.