Život bez Něho

Několik týdnů jsem zažívala roli milenky rozvádějícího se muže bydlícího u své nové přítelkyně. V tomto stavu mě vzal dokonce do kina. Jeho partnerku jsem brala jako přechodnou záležitost, takovou přestupní stanici. Nijak jsem to neřešila. Stále platilo, že chci z Něho mít aspoň něco než nic. V tomto smýšlení jsem si od Něho nechala udělat dítě s odhodláním, že se o něho postarám sama.

Když jsem mu své těhotenství oznámila, byl nadšený. Oba jsme měli strach, že to skončí jako vždycky předtím. Já si své těhotenství dokonce až téměř do porodu vůbec nepřipouštěla. Stále tomu nevěřila. Na každém ultrazvuku se divila, že tam je. Na jednu stranu jsem se na něho těšila, na druhou jsem si k němu nevytvořila žádný vztah a to dokonce ani po jeho narození, aspoň to tak většinu času vypadalo. Důvodem bylo spíše to, že jsem byla posledních několik měsíců před i po porodu naprosto apatická, a tak jsem nedokázala nic cítit. Důvodem mé apatie bylo, že se otec mého syna sice rozešel se svou tehdejší partnerkou, jak jsem předpokládala, nicméně i přes mé těhotenství se nevrátil ke mně, nýbrž si našel jinou a asi týden na to jí udělal taktéž dítě. Od té doby se po něm slehla zem. Celou tu dobu jsem s Ním počítala přinejmenším jako s kamarádem, ale On tady najedou opět nebyl vůbec. Pár dní před Jeho odchodem soustavně vyvolával hádky naprosto kvůli ničemu, jen abychom se pohádali s dokázal, že spolu nemůžeme být. Byla jsem v takovém stresu a prožívala takovou bolest, že jsem se sama divila, že mé dítě přežilo ve zdraví.

Oboje se ještě více zvětšilo po porodu, kdy jsem najednou čelila realitě svobodné matky, kterou jsem si do té doby mohla jen představovat. Nenáviděla jsem Ho a přesto hluboce milovala. Nějakou dobu jsem bojovala s pocitem, že se nemohu starat o dítě, které vypadá jako Jeho klon. Přesto i přes tu bolest, která se střídala s apatií, mě má láska k synovi nedovolila se jej vzdát, i když jsem měla pocit, že je mi ukradený. Hlava se mě o tom snažila přesvědčit.

O několik měsíců později se objevil, respektive jsem Ho k tomu přinutila. Chtěla jsem, aby své dítě alespoň viděl. Tehdy mi nakonec děkoval a začal za námi tajně na chvilku chodit. Časem se k tomu dokonce přiznal doma a navštěvoval nás pravidelně. Všechno bylo najednou docela fajn. Jen si držel docela odstup. 

Když se však narodilo i Jeho druhé dítě, všechno se najednou zase změnilo. Neustále mi říkal, jak to druhé miluje víc a ospravedlňoval to tím, že s ním žije. Do toho měl neustále zpoždění a odcházel dřív. Čím dál víc dával najevo, jak mu vadí, že za námi chodí na úkor druhého dítěte. Bolelo to, že s jedním je neustále a u druhého mi vyčítá byť jen hodinku času. Navíc ho přede všemi tají, přestože tvrdí, jak ho miluje. Nevěřila jsem Mu to po těch všech lžích. Znovu jsme se začali hádat. On se cítil svázaně a nuceně, já zase bolest matky, která musí cítit to, že její syn není Jeho otci dost dobrý. Naše hádky se vyostřily natolik, že jsme se oba nenáviděli z celého srdce. Snažili jsme se to urovnat, ale bylo to ještě horší. A tak jednoho dne řekl, že už nikdy nepřijde. Nenáviděla jsem Ho najednou natolik, že jsem si přála jej zabít tou nejbolestivější smrtí a ještě předtím Ho zničit. Vyhrožovali jsme si, hádali se a ubližovali si.

 Opět jsem zažívala ten pocit, že chci umřít. Jediné, co mě drželo nad vodou byl můj syn. Nedokázala jsem ho tady nechat samotného. 

 O několik týdnů později jsem přešla z neslnesitelné bolesti opět do apatie. Právě v tomto stadiu jsme se začala ptát “proč” a co dělat. Vesmír mi začal odpovídat a to cesta mi začaly přicházet nejrůznější kurzy a techniky. Zoufale jsem zkusila všechny. Některé fungovaly a bylo mi lépe, jiné nikoliv.

 Postupně se můj stav zlepšil natolik, že jsem byla nejdříve schopna vidět příčiny a odstraňovat je a časem dokonce natolik, že jsem začala zažívat chvilkové pocity blaženosti. Střídaly je propady do depresí, ale ty přicházely čím dál míň a blaženost trvala čím dál déle, až jednoho dne už nikdy neodešla.

V tomto stavu jsem si našla nového partnera a všechno bylo zase fajn. Dokonce i On se mnou zase začal komunikovat a brzy jsme zajistili, že ona nenávist dávno zmizela, i veškeré hádky. Najednou, snad poprvé v životě, jsme si spolu dokázali doopravdy povídat. Občas zase zmizel, ale nikdy už to nebolelo a vždycky se za pár týdnů zase vrátil. Stal se z Něho ten nejúžasnější a nejvěrnější kamarád. Od syna se držel stále dál, ale už mě to nijak netrápilo. Dávno jsem byla ve stavu, kdy se mě nic nedotýkalo, vždycky mi bylo skvěle a nic jsem si nebrala osobně. Už dávno mi přestalo záležet na fyzické realitě. Věděla jsem jen, že je odrazem mysli a že se v ní děje to, co má každý ve svém podvědomí, co si sám přivolal. Stejně tak každý vidí jen to, co vidět chce, na co ubírá svou pozornost, a tak jsem ji zaměřila na hezké věci, kterými jsem najednou byla obklopena. Postupně jsem si tak měnila svůj svět na ten pro mě ideální. Rovněž mi bylo jasné, že než se něco projeví i ve fyzické realitě, nějakou dobu to trvá, takže jsem se tím přestala zabývat. Plně jsem se odevzdala Vesmíru. Přestala jsem věci získávat násilím, pouze o ně požádala vesmír a pokud mi byly předurčeny a byl správný čas, brzy je i dostala. Věděla jsem, že všechno má své dokonalé načasování a přijde to, až na to bude vhodná chvíle, a to samo od sebe, takže nemá smysl se tím stresovat.  Poznání tohoto všeho mi zcela změnilo život. Dávno jsem však tuto teorii znala, ale nějak jsem to nedokázala uvézt do  praxe. Snažila jsem se o to, vyčítala si, že mi to nejde, ale  nyní to šlo a samo. Tehdy na to zřejmě nebyl správný čas.

Všechno toto přišlo samo s mým postupným duchovním vývojem.

 Chtělo to zkrátka jen svůj čas. Duše má totiž předem vše naplánované, respektive hlavní životní body, a její plán se nedá změnit, především ne hlavou. S vypětím všech sil a urputnou snahou se dají věci oddálit, ale ne navždy. Tak jako  tak se stanou. 

 Vzhledem k mé tehdejší zálibě ve výkladu karet, ke které mě nutila má  energie strachu (způsobila mi potřebu znát budoucnost, mít ji  pod kontrolou), jsem o většině z toho věděla předem, ale  stejně jsem s tím nic nezmohla, ať už jsem se snažila sebevíc.  

Jediné, k čemu to vedlo byla vyčerpanost a frustrace a rovněž zbytečný stres z toho, že k něčemu takovému má dojít. O to  víc mě energie strachu ovládala, neboť jsem z neustálé snahy  něčemu zabránit byla vyčerpaná a neměla tak sílu jí  vzdorovat. Takže jsem paradoxně vyvolávala hádky, přestože  jsem jim chtěla zabránit. Můj strach mě plně zmanipuloval a  já jej ještě posilovala onou snahou mít vše pod kontrolou.

 Nyní jako mávnutím proutku bylo vše harmonické. A to nejen s Ním. 

 Z mého života vymizeli lidé, včetně přátel, kteří byli duchovně na nižší úrovni a  nebo jsem během různých technik pročistila důvod jejich přítomnosti v mém životě a přestali jsme spolu rezonovat. Jako by se většinou beze slov vypařili (včetně nového partnera). Naopak zůstali, či se (znovu)objevili Ti, s nimiž jsem souzněla. Všechno se v mém životě postupně změnilo. V práci jsem dala výpověď, aniž bych měla zajištěný jiný příjem. Zkrátka má duše ječela, a tak jsem ji poslechla. Neřešila jsem, že jsem sama, bez rezervy, s dítětem. Sice na konci výpovědní doby jsem zažívala nesnesitelný stres, ale práce se na poslední chvíli objevila a ne jedna. Vybrala jsem si podle intuice. 

 Tato práce měla svůj účel. Našla jsem tam svou spřízněnou duši a to ne jednu a změnila své myšlení o hojnosti. Poté jsem byla pro nadbytečnost propuštěna. Vůbec se mě to nedotklo. Byla jsem v absolutním klidu. Naučila jsem se důvěřovat Vesmíru a věděla jsem, že se o mě postará. A taky že postaral a to přesně v souladu s mou duší.

 Naučila jsem se postupně na ničem nelpět a nechat vše plynout, užívat si přítomného okamžiku a nic neřešit. To, co má přijít, nás stejně nemine, zbytkem si to jen komplikujeme a klademe si zbytečné překážky.

A víte, jak to časem po tomto všem dopadlo a je to až do teď? Můj dvojplamen je stabilně v mém životě. Máme nádherný, harmonický vztah plný lásky a porozumění, jsme plně sjednoceni a už nás nic nebolí. Ano, občas nějaká ta drobná hádka vznikne, ale neodpudí nás to, nezanechá následky a především, nebolí.

Jsi plně v souladu se svou duší?  Zažíváš pocit orgasmického stavu bytí, nebo je Ti mizerně, či dokonce trpíš depresemi? Všechno se dá řešit. Základem je sebeláska a právě k ní se může přiblížit absolvováním mini výzvy a nebo rovnou vstoupit do kurzu pro dvojplameny!